Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Muž, který už nečetl

26. 03. 2017 10:25:58
Honosná barokní klenba, po stranách sloupy s těly vlnitými jako rohy Derbyho antilopy, podpírající falešné patro s mosazným brlením, a pod nohama mramor, přesný a těžký. Knihovna.

Ani jsem se nerozhlídnul. Mezi jinými univerzitními prostorami bych ji poznal i poslepu, jen podle závanu vždy chladného, zvláštně starého vzduchu.

Jako magisterský student jsem tu trávil dost času. Líbilo se mi u empírových stolečků s vykládanými deskami a v polstrovaných židlích s nožkami s tygřími drápy. V prostorné hale jich nebylo moc. Krčily se uprostřed, malé a osamělé, jakoby mačkané tíhou knih, které byly všude. Opravdu všude, nejen v regálech u stěn. Knihovna měla sklady okolo celé haly, i na půdě a pod podlahou. Kdykoliv jsem se posadil a zavřel oči, bylo to jako usínat se svazkem oblíbeného románu pod polštářem, jen stokrát silnější.

Pokusil jsem se zasnít i tentokrát. Brzy mě však vytrhly nepříjemné myšlenky. Nedařilo se mi dokončit teoretickou část diplomové práce. Už druhý měsíc! Nešlo mi syntetizovat dvě vybrané politologické teorie. V jednom jediném bodu! Něco muselo scházet, v každé z nich, ale co? Co?

Natáhl jsem levou ruku a nahmatal neleštěný plast. Jediná věc spočívající na stole. Jak má ruka vyjela vzhůru, materiál se změnil ve vroubkatý husí krk. Osu cylindru, který byl ze stejného materiálu jako podstavec, jsem nastavil do úrovně svých očí. Prsty se vrátily zpátky, zadrhly o oblý výstupek, a s trochou úsilí jej převrátily. S cvaknutím jako od pojistky se stará funkcionalistická lampička rozsvítila.

Do místnosti nepřicházelo denní světlo – nemělo kudy – a svit lustrů se rozptýlil příliš brzy, než aby stačil k delšímu čtení. Lampičky tak byly nedílnou součástí knihovny stejně jako sloupy, židle, stohy knih či studený mramor a vzduch. A možná důležitější. Svou září označovaly denní chod. Až potom, co bliklo každé jednotlivé světýlko, v knihovně přibyl člověk. Vynořil se ze stínů. A jakmile žlutavý zdroj tepla zanikl, zase se mezi ně vrátil. Cvakot lampiček byl jakýmsi životním tepem knihovny. Nepravidelným, a o to výraznějším.

Procházel jsem atributy Popperovy otevřené společnosti, ale jen velmi nesoustředěně. I tlumené zvuky místnosti kouskovaly mou pozornost. Šustění papíru. Hovor od stolků, kde seděli dva nebo tři. Vrzání pojízdného librariánského žebříku. Klepot klávesnic. Bouchnutí těžkých vstupních dveřích. A... náhle všechno ztichlo! I ostatní zmerčili, kdo vstoupil.

Zprvu stál nehybně a dlouhý zelený kabát dodával mohutnost už tak sošné postavě. Hádal bych ho na pětapadesát, ale mohlo mu být klidně o deset víc. Vlastně, mohlo mu být i o deset míň, vypadal tak... zdravě. Vlnité hnědé vlasy obtékaly vrásčitý obličej, o kterém těžko říct, jakou emoci vyjadřoval. Emoce byly právě to, co v jeho výrazu chybělo. Možná klid... Ano. A v očích? Rovněž nic zapamatovatelného. Snad... snad zvědavost, ale na to bylo v místnosti příliš málo světla.

Chvíli se díval na nás, a na regály, na nás a na strop, na rovnostranné dlaždice pod nohama, a nakonec se vydal jistým a sebevědomým krokem k jednomu z volných stolků.

Jeho jméno jsem neznal, každý mu říkal jinak. Mezi studenty se tradovalo, že kdysi učil na univerzitě, ale já nepotkal nikoho, kdo by s ním skutečně mluvil. Věděl jsem jen to, co ostatně každý pravidelný návštěvník knihovny: nejméně jednou týdně přišel, usadil se, aniž si odložil kabát, a pak už jen beze slov a bez zjevného cíle pozoroval okolí. Nikdy si nic nevypůjčil, nic nečetl (i když kartičku mít musel, jinak by ho nepustili dovnitř). Nikdy nezapnul lampičku.

Ani dnes se to neudálo jinak.

Zvláštní patron, pomyslel jsem si, sklápěje hlavu ke skriptům. Ruch knihovny se vrátil do starých kolejí a muži se dál nevěnoval.

Probíral jsem pojmy, které jsem si předtím vypsal na kartičky. Přeskládával jsem je a kombinoval, ale neuspokojení sílilo a sílilo. Žádná z těch možností nevede k altruismu, kroutil jsem hlavou, takže můj dosavadní závěr nesedí. Naštvaně jsem máchnul rukou a proud vzduchu shodil dva lístky na podlahu. „K čertu s tím,“ syknul jsem, shýbajíc se pro ně. Když se mé čelo vracelo od desky stolu... jeho oči!

Nebyla to jen zvědavost, co jsem zahlédnul, nýbrž spontánní a opravdový zájem o mé počínání. V tom pohledu byl nejen otazník, ale i tečka na konci věty, a možná třikrát do ztracena. Sledoval mě.

Začal jsem se cítit nesvůj. Jestli jsem předtím četl mělce, teď už jsem se nesoustředil vůbec. Několikrát jsem zvedl zrak a podíval se jeho směrem, ale vždy byl otočený jinam.

Tohle je k ničemu, běželo mi hlavou, trpělivost vyprchala jako bublinky sodovky.

Bůhví, co to do mě vjelo, najednou jsem stál před ním se slovy: „Mohu si přisednout?“ třímajíc v ruce opěradlo židle, kterou jsem už po cestě přitáhnul, jako bych zcela samozřejmě čekal kladnou odpověď.

Muže to z míry nevyvedlo. Podíval se na mě, ale zůstal pohodlně usazený, s bradou podepřenou a lehkým úsměvem na tváři. Neřekl nic.

Vteřiny se šíleně táhly. Několik sousedních čtenářů zpozornělo, ale já měl pocit, že všechno okolo něj tuhne. Jakoby ani nedýchal, a ta bezpřítomnost dění se šířila dál. Cítil jsem, jak mi mravenčí prsty. Průzor, ve kterém jsem ho viděl, se začal zužovat. Ztratil jsem jeho hlavu, pak trup, zbyla jen ruka položená na stole, a... najednou ji obrátil do vstřícného gesta. „Tak... díky!“

Obraz se roztáhnul. Byl jsem to já, kdo zapomněl dýchat.

Přistrčil jsem židli a během toho si všimnul, že v dlani, kterou rozevřel na uvítanou, má malý, nepravidelný kámen.

„Víte, chtěl jsem se vás zeptat na jednu věc,“ začal jsem ihned chrlit zadání své diplomové práce a problém, s nímž jsem si nevěděl rady. Mluvil jsem možná deset minut, a vůbec mi nedošlo, že jsem se ani nepředstavil.

Muž poslouchal a za celou dobu mi nedal jedinou příležitost se zadrhnout či zastydět; byl přátelský a zaujatý. Podobně jako cizinec, který tak tak stíhá alespoň melodii neznámého jazyka, průběžně přitakával, občas negoval zavrtěním hlavy, a když potřeboval něco dovysvětlit, prostě povytáhnul obočí.

Přesně však rozpoznal, když se můj výklad chýlil ke konci.

Sáhnul do náprsní kapsy a vytáhnul černý notýsek s připojenou propiskou. Přendal si kámen do druhé ruky a napsal: CARL ROGERS, Some observations on the organization of personality, American Psychologist, 1947 - B27.

„Časopis American Psychologist?“ otázal jsem se trochu nedůvěřivě, ale on vytrhnul stránku z notýsku a s přikývnutím mi ji podal.

„Díky.“

Seběhlo se to tak rychle.

---

Knihovnice chvíli prohlížela lístek, pak se otočila k počítači, a nakonec přisvědčila. Článek byl dispozici. V prezenčním oddělení, v regálu B27.

---

Zprvu jsem příliš nechápal. Text mi připadal jako nějaké špatné kázání, nevědecký a naivní. Rogers v podstatě odmítal jakékoliv pokusy o objektivizaci osobnosti – testy, škály, typologie – vystavěl celou teorii na jakémsi zúčastněném vztahu mezi terapeutem a pacientem. Na něčem tak těžko zachytitelném, co... by se mohlo blížit k altruismu!

V následujících týdnech jsem přečetl další čtyři Rogersovy knihy. Na první z nich mě opět stejně navedl muž z knihovny, když jsem za ním přišel, abych si ověřil, jak to s tím článkem myslel. Zbytek jsem si už vyhledal sám.

Rogersův styl mnou silně rezonoval. Laskavost vyzařující ze slov, která používal. Opravdovost a blízkost setkání s jednotlivými klienty. Pokora a úcta ke složitosti příběhu každého z nich. On nepotřeboval vědu, aby obhájil, co dělal. Nepotřeboval žádnou obhajobu. Jediná věta z později legendárního video-rozhovoru se ženou jménem Gloria vážila víc než stohy studií a grafů.

Po množství minut, během nichž Gloria popisovala svou situaci, a stejném množství Rogersových empatických dotazů a ujištění, žena s překvapením došla k tomu, že možná jen touží po troše něhy od svého otce. Z nahrávky bylo patrné, jak ji to poznání zasáhlo a ulevilo jí. Napětí v ramenou povolilo, dech přestal uhánět, a ona se vrátila blíž k základnímu rytmu, jako když si po dni v práci sundáte podpatky a chodidlo se rozlije do dřevěné podlahy. Pak řekla: „Víte, zdáte se mi trochu jako můj otec.“

Rogers s malinkou prodlevou, ale s odzbrojující upřímností, odvětil: „A vy se mi zdáte jako vážně skvělá dcera.“

Jeho svět mne pohltil. Jako si děti vylepují plakáty sportovců a zpěváků, já měl holohlavého, vrásčitého staříka, schopného vcítit se do druhých lidí. Dlouho jsem ten pocit nezažil, snad vážně naposledy v dětských letech. Párkrát jsem dokonce zalitoval, že Rogers už nežije; v těch několika jarních týdnech bych se za ním určitě býval vydal.

A co víc, jeho koncept self-aktualizace mi pomohl zacelit šklebící se mezeru v diplomové práci. Díky němu jsem trhlinu zalátat a text dokončil.

---

Koupil jsem láhev bílého z oblasti Rheinhessen, a uložil ji do skříňky v šatnách. Nevěda přesně, kdy se v knihovně objeví, jsem chtěl být připraven. O kraji Rheinhessen mi kdysi vyprávěl strýc vinař. Utkvělo mi v paměti, že nazval chuť tamějších odrůd „nepolapitelnou“. Ano, vzpomínám si, že použil přesně tenhle výraz. Ačkoliv jsem tenkrát netušil, co tím myslí, a vlastně jsem po tom nikdy ani nepátral, Rheinhessenké mi přišlo příhodné.

---

„Vážím si toho, že jste mě navedl správným směrem,“ pozdravil jsem muže v zeleném kabátu, stavěje před něj láhev. „Mimochodem, jmenuji se Michal. Omluvte, že jsem se nepředstavil dřív,“ a natáhnul jsem pravou paži.

Vstal a pevně stisknul mojí ruku. Lehce pokynul hlavou a bylo vidět, že jsem mu udělal radost.

„Jak se jmenujete vy?“ zeptal jsem se přímo.

Kratičké zaváhání. Mžik. Okamih podobný té přikrčené chvíli, než nůž, který vám vyklouzl z rukou, dopadne na podlahu. Příliš krátký na to, aby se proměnil v paniku, ne dost dlouhý na jakoukoliv reakci. Vzápětí zaplašený vnějším úsměvem.

Neodpověděl. Jen se posadil, otočil láhev etiketou k sobě, a začal si ji prohlížet.

Od té chvíle jsem přijal za samozřejmé, že je němý.

Ještě u stolu jsem rozeznal myšlenku s tím spojenou. Slyšíš-li, uzdravuješ; slyší-li tě někdo druhý, uzdravuješ se, napsal v jedné stati Rogers. Došlo mi, že tohle nepůjde. Nikdy ho neuslyším, nikdy mu s ničím nepomůžu. Tohle zjištění však nedoprovázela nějaká velká lítost. Mužův klid, koncentrovaný v zeleném kabátu a vzlínající do okolí, jakoby působil i na mě.

On mezitím už zase žmoulal svůj kámen, rozhlížel se po regálech, a vlastně vůbec nevypadal, že by nějakou pomoc mohl kdy potřebovat.

„Na shledanou,“ řekl jsem se snahou o celý význam toho slova, a už už jsem se otáčel k odchodu, když v tom mě náhle vztyčený ukazováček zadržel.

Vytáhnul notýsek a napsal: MARCEL MAUSS, několik francouzských slov, 1923 - E02.

Francouzsky nevládnu, ale to jméno mi bylo povědomé. Mauss... Mauss... není to? Esej o daru? Ale jistě, antropologická klasika!

„Já znám Esej o daru,“ prohlásil jsem vítězně.

Muž to vzal na vědomí. Shovívavě a tak mimochodem, jako když dobrému číšníkovi necháte malé dýško.

Na každý pád, já měl radost. Mauss přeci mluvil o tom, že drobné dary posilují sociální vazby.

Vzal jsem to tak, že můžeme být přáteli.

---

Vídali jsme se nepravidelně, ale poměrně často, a podle stále stejného mustru. Přicházel jsem k němu, hledajíc nějaké vysvětlení, a on poslouchal. Na konci mě navedl na článek, text, nebo třeba jen kapitolu v knize. Jeho přehled a schopnost zacílit to, co jsem zrovna potřeboval, mi přišly ohromující. A jelikož jsem se rozhodl pokračovat v doktorandském studiu, využíval jsem jich dál.

---

„O čem s Divňousem pořád mluvíš?“ zeptala se Bára, spolužačka z kruhu.

„Většinou o knihách,“ odpověděl jsem s úsměvem. Pobavilo mě, jak mu každý – byť s ním nikdy nemluvil – nějak říkal, a já pro něj žádné jméno neměl.

„Jo?“

„Vlastně skoro jenom o knihách,“ upřesnil jsem. „Chodím za ním, když mám nějaký problém, a on mi vždycky doporučí text, který k tomu nějak pasuje. Bůhví, jak to dělá. Hele, ten člověk přečetl snad úplně všechno. On dokonce ví, v jakym regálu ta která kniha je!“

„Krása,“ ušklíbla se Bára. „A co z toho má von?“

„No...“

„Vždyť von nemluví, ne? Bych chápala, kdyby si chtěl povídat, důchodci mívaj takovou potřebu. Ale takhle?“

Moje mysl se vzpříčila. Vyvstal v ní obrázek mužova obličeje, a nebyla to unylá a přes rameno se ohlížející tvář „důchodce“. V kontrastu mužova výrazu jakoby Báry otázka nedávala smysl. Ohradil jsem se: „Copak musí každej z něčeho něco mít?“

„Hele, já ti řikám, že je divnej. Takhle se chová ňákej voyeur nebo latentní gay,“ uzavřela dívka (tedy alespoň pro sebe).

---

Mně mužovo chování zas tak zvláštní nepřišlo. Také jsem často potřeboval být sám, a tohle místo se k tomu docela dobře hodilo. Prostě sem chodí odpočívat, říkal jsem si. Bral jsem to samozřejmě, samospádem, podobně jako když jsem poprvé přitáhnul židli k jeho stolku. Těšil jsem se z našich setkání a mnoho dalšího mě nezajímalo.

Od toho neúspěšném představení jsem se už nepokoušel něco o něm zjišťovat. Myslím, že jediná věc, kterou jsem věděl navíc oproti jiným lidem v knihovně, se týkala toho kamene, který ustavičně mnul v ruce. Byl to achát.

Párkrát, když jsem zrovna něco vyprávěl, mi ho půjčil.

Na jednom boku broušený, jinak příjemně drhnul. Hrál barvami. Přecházel od téměř čiré, přes narůžovělé a světle cihlové odstíny, až k sytě karmínové a do úplně temného okrova. Hřál. Jindy, v létě, zase chladil.

„Takhle si představuju srdce.“ řekl jsem jednou. „Ne jako ten neforemný cucek, který bývá v anatomických atlasech, ale takhle. Muž letmo přitakal, a vyžádal si kámen zpět. Nikdy mi ho nenechal příliš dlouho. Ale já ještě pokračoval: „Myslím, že srdce je taky něco, co transformuje své okolí. Bere chlad a vydává teplo, či naopak, jak zrovna potřebuje. Dokáže vyčistit krev. Dokáže přetvořit třeba i smutek. Takhle si to představuju.“ Pak jsem mu ho teprve podal.

Tenkrát se na mě podíval jinak. Vlídněji. Jako bych se dotknul něčeho jemu blízkého a on poprvé vítal moji přítomnost. Možná to byl jen můj pocit, ale ta chvíle mi zůstala v paměti. Takových momentů nebylo mnoho.

---

Jednou jsem mu předčítal řeč připravenou pro vystoupení v akademickém senátu. Pracoval jsem na ní čtyři dny.

Poslouchal jako obvykle, a pak ledabyle napsal: GEORGE ORWELL, Politics and the English Language, 1946, E45.

Zpražil mě jak malýho kluka. Kdo by chtěl opravdu vědět, jak jsem se cítil, nechť si vyhledá tu esej na internetu a přečte. Když to zkrátím, kritika jako byl Orwell není radno mít v zádech (ani v přítmí frontálního laloku).

Musel jsem tu řeč od základů předělat.

(Těchhle momentů bývalo víc).

---

Měsíce šly, a on tam stále byl.

U některého ze stolků, v nespojitém šeru haly mezi všemi těmi knihami, v tomtéž zeleném kabátu. Neměnný. Jakoby zakonzervovaný starým, studeným vzduchem. A přeci živý. Pokaždé se zájmem a novou literární inspirací.

Pak už to byly roky.

---

Byl tam, když jsem poznal svou budoucí ženu.

Po první schůzce jsem několik dní vůbec nic nejedl, protože mi stačilo vědomí, že ona je ta pravá. Tenkrát mě upozornil na knihu Pampeliškové víno od Raye Bradburyho, a já měl skutečně pocit, že jsem si teprve tehdá – stejně jako hlavní hrdina – vzpomněl, že žiju. Procházel jsem prvními dny s ní jako malý Douglas svým létem, a o každém tom setkání by se daly napsat desítky stránek, protože jsem si pamatoval všechno. Všechny její slova, pohyby a úsměvy, každou chvíli s ní. Když se mě ptala, proč gramofon umí hrát, nebo když ukázala na popelnici ležící na zemi, a řekla: „Podívej, ona spí.“ Každou chvíli sní...

Věděl, jak jsem ji zbožňoval, a věděl i to, co téměř nikdo ne. Třeba, když jsme se před svatbou domluvili s knězem, že otázka nebude znít „Berete si...?“ nýbrž „Milujete...?“, a že tak byl obřad vlastně neplatný, a nám to bylo jedno.

---

Byl tam, když jsem získal doktorský titul. Potřásl mi rukou, a s šibalským úsměvem napsal: ROBERT LOUIS STEVENSON, An Apology for Idlers, 1877, I11.

Samotný název té eseje stačí k pochopení, že si ze mě utahoval. V překladu totiž zní: Obrana lenivců.

Humor, romantika, politika, bolest, nic... nic mu nebylo cizí.

---

Byl tam i tehdy, když se náš vztah s Šárkou zhroutil jako hromádka z karet, a ona prostě odešla.

V ty dny jsem se budil před rozedněním s šíleným tlakem na prsou, jakoby mi cosi rozlepovalo žebra a hruď. Jakoby se rakovinový nádor zvětšoval a dral ven, a mé ruce ani hadrová vůle mu ani nechtěly bránit. Jen ať si roztrhá celé tělo! Až na to... Až na to, že srdce je jediný orgán v těle, který rakovina nikdy nezasáhne. Srdce umí transformovat věci, a možná proto se samo nikdy nenechá pozřít. A já to věděl. Věděl jsem, že budu muset žít, jen jsem nevěděl jak.

„Jaký význam má život bez ní?“ ptal jsem se všude, všech.

Tenkrát mi dal knihu Člověk hledá smysl od Viktora Frankla.

Na straně čtyřicet osm Frankl líčí, jak se mu po hodinovém pochodu, bez bot a v mrazu, zesláblému hladem koncentračního tábora, v halucinacích zjevila jeho žena. Její obrázek byl dokonale věrný, dokonalý. Mluvil s ní a ona ho pohladila. Byla jako anděl. On v té chvíli pochopil, že láska je silou, kterou nepřebije nic.

Ženy držely hned od transportu v jiném bloku, a on nevěděl, jestli je jeho manželka vůbec ještě naživu (nebyla). Ale v té chvíli si s plnou silou uvědomil, že to, jestli ji ještě někdy uvidí, pozbylo důležitosti. Klidně mohli oba ten den zemřít. Láska vítězí i nad smrtí.

Tenkrát jsem se poprvé rozplakal.

Brečel jsem pak ještě několikrát, ale bylo by nesprávné si myslet, že ta kniha přinesla jen lítost či zoufalství. Ne. Ne. Přinesla hlavně stud.

„Otázka, na kterou se ustavičně ptáš, je špatně položená,“ napsal Frankl v závěru, jakoby stál v záhlaví i mé postele. „Je špatně položená, protože to nejsi ty, kdo se ptá. Je to naopak. Jsi to ty, kdo je tázaný. Život se ptá tebe! A ty můžeš odpovědět jen jím...“

Styděl jsem se za dny, ve kterých jsem kvůli nedostatku smyslu ubližoval sobě a ostatním. Jako lev, který obrátil smutek a beznaděj ze ztráty domova proti svým ošetřovatelům.

Už nikdy potom se to nestalo.

---

„Ale to už je dlouho,“ přemítal jsem, dívaje se ven z okna svého pokoje. „Čtyři roky.“

Bylo úterní dopoledne a já měl přednášku až večer. Chtěl jsem sepisovat seznam hostů pro blížící se oslavu mých třiatřicátých narozenin, ale stále jsem zabředával v minulosti. Myšlenky mi utíkaly, jako častokrát, k Šárce, a vůbec ke všemu co trvá, co se ztrácí, mělo by trvat a ztrácí se. Přemýšlel jsem, jestli mám vůbec nějakou oslavu pořádat. Tak málo lidí bylo v mém životě konstantních. Ti, se kterými jsem slavil pětadvacetiny, mají dávno rodiny, a jestli přijdou, zdrží se jen chvíli. Na třicetinách byla většina lidí spojená s Šárkou, a ti povětšinou s ní také odešli. I za dalších pár let tu budou jiní lidé? ptal jsem se sám sebe. Náhle se mé myšlenky obrátily, a jako předepjatý metr se stočily do jediného bodu, k jediné osobě.


On tu byl pořád.


Otevřel jsem šuplík a rozprostřel po desce hromadu různě velkých a barevných papírů. Stůl se proměnil v podzimní chodník, ačkoliv venku svítilo plné léto. Všechny listy nesly stejným rukopis. Články, romány, sbírky básní, eseje, vědecké práce, všechny jím věnované a nějakým způsobem popostrkující můj příběh. Měl jsem je všechny schované.

„On je mi nejblíž,“ hlesl jsem. „Ale já už nechci další knihy. Chci se s ním kamarádit. Ale opravdově. Chci vědět, co je zač. Chci..“

Shrnul jsem lístečky do desek, a ty vložil do batohu. Z věšáku jsem sebral klíče, a pak se shýbnul pro boty.

Chci vědět, kdo opravdu je. Znát jeho příběhy a zájmy a přání. Nechám ho to všechno napsat. Nebo se naučím znakovou řeč, musí přeci něco takového používat. A nabídnu mu tykání (ať už to v těchhle případech funguje jakkoliv). Taky ho pozvu k sobě, třeba hned dneska. Snad tam bude. A když ne, tak počkám, a nebo tam půjdu i zítra, pozítří, dokud na něj nenarazím... běželo mi hlavou, a já už mezitím utíkal na tramvaj a do knihovny.

Byl tam.

Beze slov jsem se posadil vedle něj. Téměř deset let uteklo od chvíle, když jsem k němu přišel poprvé. On se vůbec nezměnil, alespoň mně to tak připadalo, a knihovna rovněž vypadala stále stejně, i vzduch byl cítit jako obvykle. Já už nemluvil tak rychle jako dřív, méně jsem se ptal, a teď jsem mlčel úplně. Chvíli jsme seděli jen tak.

Měl jsem ho rád. Byl tu pokaždé, když jsem potřeboval. Celých těch deset let. Už už jsem mu to chtěl říct... už jsem měl na jazyku všechno, co přišlo po cestě, co jsem cítil a, když v tom... všechny tyhle myšlenky přerušilo něco jiného.


„Vím, proč nikdy nečtete.“

Otočil hlavu a jeho zorničky se o malinko rozšířily. Posunkem hlavy mě vybídl, abych pokračoval.

„Nečtete, protože víte, že to nejlepší nikdo z nich nenapsal,“ mluvil jsem velmi pomalu a tiše. „Když byli šťastní, nepsali. To nejdůležitější v knihách není. Je to někde mezi nimi, stejně jako tohle místo uprostřed knihovny.“

Jeho tvář se rozjasňovala, jako když přichází den.

„Je úplně jedno, že nechcete mluvit. Vždyť nemusíte dělat vůbec nic. Šťastní lidé můžou úplně klidně mlčet. Štěstí je beztak skryté někde v mezerách mezi slovy.“

Ticho pak opravdu zavládlo, ale jen na malou chvíli. Náhle, náhle jej totiž vystřídal smích. Muž se začal smát hlubokým silným hlasem, jaký jsem snad nikdy v životě neslyšel.

V mžiku vyplnil celý prostor haly, a v jeho odrazech se neslo: „Ano! Ano! Ano!“

Ostatní čtenáři se překvapeně otáčeli, a knihovnice jen nechápavě zírala, s otevřenou pusou a neschopná zasáhnout.

V tom smíchu bylo tolik požitku, tolik radosti, jakoby navíc umocněné tím, že byla roky zadržovaná. Znělo to, jako když ledopád dostal na jaře volnost, a kutálí se po skalách. Skákaje po jednotlivých stupních, hladí, uvolňuje, a odnáší vše zašlé a nepotřebné.

I já zůstal překvapeně zírat. Celé ty roky vydržel neříct ani slovo, nepřečíst ani řádku, a přesto se skutečně zdál být tím nejšťastnějším člověkem široko daleko... A navíc... ten ohromující pocit, že mi to došlo! Že jsem před několika vteřinami pochopil, o co tady celou tu dobu šlo.

---

Muž se postupně uklidnil a vstal ze židle. Poplácal mne po rameni, a pak udělal úplně běžnou a jednoduchou věc, která mi ovšem v té chvíli těžko mohla nepřipadat magická. Rozsvítil lampičku.

Otevřel dlaň druhé ruky, a v jejím dolíku, podobný zlatému zrnku v oku rýžovací pánve, se objevil achát. Nejprve zůstal potemnělý, jakoby po dlouhém půstu lapal světlo lampičky, a až když se nasytil, začal pestrobarevně zářit. Na všechny strany rozhazoval mihotavé plamínkové svazky a ve vlastním těle pulsoval karmínovou, nachovou, purpurovou... karmínovou... nachovou... purpurovou... karmínovou... nachovou...

Pak z ničeho nic ten podivuhodný světelný předmět zmizel. Ztratil se v jeho dlani, aby se o zlomek okamžiku později zjevil na stole přede mnou.

„Vy mi dáte váš achát?“ zmohl jsem se jen, a on přisvědčil.

Pak cvaknul ještě jednou a rozplynul se v šeru haly.

Autor: Karel Kapek | neděle 26.3.2017 10:25 | karma článku: 16.36 | přečteno: 395x

Další články blogera

Karel Kapek

Ověření totožnosti v Účtu iDnes

Děkujeme za váš zájem o Účet iDnes, bohužel se vyskytly pochybnosti o jeho pravosti. V souladu s pravidly nám zašlete doklad sloužící k ověření, dočetl se dnes v e-mailu Karel.

23.5.2017 v 8:19 | Karma článku: 15.53 | Přečteno: 465 | Diskuse

Karel Kapek

Sonet naslepo

Potkal jsem ji jednou, jen jedinkrát - na druhou schůzku nepřišla. Neznám ani její příjmení. Vím jen, že žije v Kodani. Napsal jsem jí tedy do láhve, a tu rozbil o navigaci na Přemyslově nábřeží. Ať už se voda postará..

21.5.2017 v 22:47 | Karma článku: 7.14 | Přečteno: 156 | Diskuse

Karel Kapek

Epitaf Františkovi

Já ho znal. Byl o rok starší, byl ze stejného města. V osmé třídě jsme horko těžko poskládali tým na fotbalový turnaj, který pořádala jeho škola.

24.4.2017 v 9:26 | Karma článku: 25.74 | Přečteno: 2406 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Liběna Hachová

Zmeškaný závod

Všechno v našem životě se děje z nějakého důvodu. Co se jednou stane... Však víte! Čas už nikdo nevrátí.

27.6.2017 v 21:11 | Karma článku: 6.54 | Přečteno: 183 | Diskuse

Michal Pohanka

O lásce a zločinu - 5. kapitola

Hořkovtipný román o vztazích, zamilovanosti, zločinu, Češích a dvou potrhlých kriminálnících plný smíchu a zajímavých postřehů o životě

27.6.2017 v 16:02 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 69 | Diskuse

Petr Švarc

A tuhle zas v rádiu...,

že dle jakéhosi výzkumu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku o jejíž existenci nemá většina z nás ani tušení vyplynulo...

27.6.2017 v 10:25 | Karma článku: 12.64 | Přečteno: 548 | Diskuse

Jiří Turner

EU se mstí státům "Visegrádu" i ve fotbale

Že ne? Ale ano, naposledy to mohli poznat na ME ve fotbale hráčů do 21 let Slováci. Vždyť už se taky kvůli tomu nerozčiluje jen trenér, ale i premiér Fico. Nepřijali jste utečenecké kvóty? Merkelová zavolala Gentilonimu a bylo to.

27.6.2017 v 10:22 | Karma článku: 12.41 | Přečteno: 614 | Diskuse

Bohdan Koverdynský

Americký sen (101)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Dědictví Pilgrimů a manažerů Amtraku. Vancouver, 30. listopadu 2003.

26.6.2017 v 20:48 | Karma článku: 6.01 | Přečteno: 115 | Diskuse
Počet článků 39 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 483

Příběhy lásky, nenávisti a odpuštění.   

karelkapek69(zavináč)gmail.com

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.