Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Můj rodný dům

9. 11. 2016 6:06:00
Teď píšu, protože není nic jiného, co bych mohl dělat. Dům svírá zima. Nikdy pořádně netopili; ani tenkrát, když jsem byl ještě dítě. Ale teď tu nejsou, takže jim není co zazlívat. Odešli, a dům vychladá.

Prsty mi křehnou, ale jimi ještě mohu hýbat. Mozek a srdce takové štěstí nemají. Proto nepřemýšlím a necítím, jen píšu.

Někdy dřív jsem musel být veselejší. Proč by jinak známí říkali, že se méně směju? Ale já si to nepamatuju. Vybavím si jen, že čas se choval jinak. Ten falešný pocit, že někteří lidé jsou starší, a jiní mladší, a že něco v určitém okamžiku nemůže být, protože to bude až jindy, a na ta jindy že se má těšit, a kdyby se nedejbůh nestala, tak toho se zase má bát. Ale já už se netěším ani nebojím; ani že mi prsty ztuhnou úplně, a nebudu moct psát.

Já jsem ten stydnoucí dům. Ty oprýskané parkety, jejichž lak trpěl tím, jak jsme s bráchou šoupali křesly, a jak jsme kytky zalévali zahradní konví, takže voda tekla přes okraj misek na podlahu. Jsem ten ohromný mosazný lustr, který táta vymámil v nějakém antiku, a který je tak rozeklaný, tak zohýbaný a nehodící se k ničemu, že mohl být jedině nad schodištěm; a tam už se netopilo vůbec. Oni ten dům postavili těsně předtím, než jsem se narodil.

Já jsem ten dluh. Který si připjali, aby bylo na materiál. Schválně říkám jen materiál, protože všechno ostatní oddřeli sami. S tímhle vědomím – a věřte, že tyhle věci dítě ví – mě zajímalo jediné: Jak bych jim mohl ulehčit? A nepřišel jsem na nic lepšího, než těšit se na příště, a bát se, aby se něco nezvrtlo; stejně, jako to dělali oni. Místo toho, abych se zmenšoval, jsem rostl. Musel jsem dosáhnout obludných rozměrů, když už to nevydrželi, a naznačili mi, abych šel. Stalo se. Pár let nazpět ten dluh konečně splatili.

Ale teď tu nejsou, a dům se chladem stahuje do sebe. Skleněné tabulky očí praští, jakoby přivíral víčka. Venkovní obklady padají na trávu, jako šupinky vytahané hadí kůže. Komín, jícen a hrdlo, je raději zavřený. Dům celých těch třicet let nikdo neopravoval. Možná jsem opravdu býval veselejší.

Jenže něco se změnilo. Než odešli, oni mi ten dům dali. Na stole v jídelně nechali i můj rodný list, který měli jinak celou dobu u sebe. Nad tím stolem visí druhý mosazný lustr; i ten táta vymámil. Tenhle je o něco elegantnější, takže mohl do obytné místnosti. Oni mi ten dům dali. Neopravovaný, zašlý jako starý kalendář, ale bez nejmenšího dluhu.

Je to důležitý dům!

A já se mýlil.. je tu spousta věcí, které bych mohl dělat místo psaní. Teď se zvednu, a půjdu zatopit. Pokud si dobře pamatuji, učili mě jak.

Autor: Karel Kapek | středa 9.11.2016 6:06 | karma článku: 16.10 | přečteno: 377x

Další články blogera

Karel Kapek

Sonet naslepo

Potkal jsem ji jednou, jen jedinkrát - na druhou schůzku nepřišla. Neznám ani její příjmení. Vím jen, že žije v Kodani. Napsal jsem jí tedy do láhve, a tu rozbil o navigaci na Přemyslově nábřeží. Ať už se voda postará..

21.5.2017 v 22:47 | Karma článku: 5.66 | Přečteno: 120 | Diskuse

Karel Kapek

Epitaf Františkovi

Já ho znal. Byl o rok starší, byl ze stejného města. V osmé třídě jsme horko těžko poskládali tým na fotbalový turnaj, který pořádala jeho škola.

24.4.2017 v 9:26 | Karma článku: 25.61 | Přečteno: 2387 | Diskuse

Karel Kapek

Muž, který už nečetl

Honosná barokní klenba, po stranách sloupy s těly vlnitými jako rohy Derbyho antilopy, podpírající falešné patro s mosazným brlením, a pod nohama mramor, přesný a těžký. Knihovna.

26.3.2017 v 10:25 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 380 | Diskuse

Karel Kapek

Pro jednu vlaštovku

Někdy prostě víte, že to co píšete, stejně skončí v šuplíku, zaházené prachem a dalšími dopisy od podobných naivků. Ale nedá vám to.

8.3.2017 v 12:31 | Karma článku: 9.98 | Přečteno: 221 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Bohdan Koverdynský

Americký sen (95)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. O koních, můrách a příjezdu mladých pracovníků. Vancouver, duben 2001.

22.5.2017 v 20:45 | Karma článku: 5.20 | Přečteno: 87 | Diskuse

Dita Jarošová

Hltám čas nalačno...

Haiku jakési: Čas mne i vás obklopuje naše země řepce vzkvétá. vypusťme Krakena vstříc žlutému nebezpečí!

22.5.2017 v 14:09 | Karma článku: 5.48 | Přečteno: 143 | Diskuse

Jiří Růžička

Strach na kolejích aneb Jak přelstít voliče a vyhrát volby (14/21)

Únosci vlaku ztratili papír s šéfovými požadavky, a tak musejí improvizovat. Jindru napadlo žádat, aby se k němu vrátila jeho dávná láska Martička. Do příběhu o zločinu, lásce a posedlosti mocí se chystají zasáhnout politici.

22.5.2017 v 13:36 | Karma článku: 4.96 | Přečteno: 270 | Diskuse

Šárka Medková

Lapálie s Drtikolem

Motto pro dnešek: chceš-li býti středem pozornosti, měj u sebe nějaké hyper dítě. Nebo extází nadopovanou zebru. Obojí ti zaručí nevídanou popularitu.

22.5.2017 v 8:30 | Karma článku: 16.32 | Přečteno: 501 | Diskuse

Karel Kapek

Sonet naslepo

Potkal jsem ji jednou, jen jedinkrát - na druhou schůzku nepřišla. Neznám ani její příjmení. Vím jen, že žije v Kodani. Napsal jsem jí tedy do láhve, a tu rozbil o navigaci na Přemyslově nábřeží. Ať už se voda postará..

21.5.2017 v 22:47 | Karma článku: 5.66 | Přečteno: 120 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 15.88 Průměrná čtenost 478

Příběhy lásky, nenávisti a odpuštění.   

karelkapek69(zavináč)gmail.com

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.