Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

GO

1. 08. 2016 10:00:36
„Tati, co děláš?” osmiletého Jáchyma přilákal do pokoje hluk, a vida tátu na nezvyklém místě, zeptal se.

„Zapnul jsem si televizi, vidíš přeci,“ odpověděl muž měkce. „Co děláš ty, když se máš učit?“

„Úkoly už mám.“

„I ty mimo školu? Ty ode mě?“

Klučík trochu našpulil tváře a s rukama za zády prohledával pohledem lino. „Můžu se dívat s tebou?“

„Tak pojď.“

Obličej dítěte se vyhladil a tělo poskočilo jakoby zazněl startovní povel. Pár rychlých odhrábnutí, a poslední metry skluz po ponožkách. Ruce se dotkly pohovky. Vylezl na ni, postavil se vedle táty, a lokty opřel o jeho hlavu jako o barovou stoličku.

Sledovali desku, na níž odevzdaně ležely černé a bílé kameny. Byl-li v nich nějaký řád, nešlo ho zachytit jen tak. Na to byly příliš početné. Náhle z boku obrazovky vyjela ruka, v drobných prstech tmavý valoun, vznesla se nad hrací plochu, zamířila, a nakladla břemeno na spojnici dvou linek. Pak se zase stáhla. Deska osiřela.

„Co to je?“ zaznělo muži nad hlavou.

„Go. Stará asijská hra,“ odpověděl.

„Aha. Jak se hraje?“

„Neznám přesně pravidla, Jáchyme. Jen vím, že musíš svými kameny obklíčit ty soupeřovy.“

„Aha,“ ozvalo se s prodlevou, a tónem jako když přeskočíš švihadlo.

Do záběru z opačné strany vrazila ruka, o poznání větší, a třímala bílý. Procedura se opakovala. Pak se obraz oddálil, a bylo vidět celý stůl. Vlevo seděl drobný Asiat, podle jmenovky Lee Sedol. Vpravo bylo živěji. Za postavou, která právě dokončila tah, se pět dalších lidí sklánělo nad počítačem, a cedulka hlásala: Alpha Go.

„Tati, ty se něčeho bojíš. Máš strašlivě tvrdou hlavu,“ řekl hošík hloubavě.


V tom vešla do místnosti mladá žena. Bez velkého rozmýšlení se jala prohledávat přihrádky pod počítačem. Rychlými pohyby vytahovala jeden jazyk stolu za druhým. Pak, počkat, něco tu nehraje. Proč nesedí tady? vzhlédla s otazníkem. „Ty se díváš na televizi?“ zeptala se, a překvapení vystřídala výtka.

Muž rozpažil ruce v gestu, které vyjadřovalo totéž co před chvílí, jen nemohlo působit tak měkce. Neotočil se, nechtěl Jáchymovi zbortit podpěru.

„To tedy zírám,“ a znovu se ponořila mezi šuplíky. Našla dokument, pro který přišla, vyfotila si ho mobilním telefonem, a uložila jej zpět. Když odcházela, polohlasem sykla: „U televize se jistě výborně hledá práce.“ A projela dveřmi.

Znovu je pohltil černo-bílý svět. Kamenů na desce přibývalo. Jejich linie se prodlužovaly, táhly se klikatě jako pobřeží, aby náhle končily, přerušené jedna druhou v roztodivných obrazcích. Černá a bílá, všechny barvy a žádná, obkličovaly se a svíraly, odskakovaly a pronásledovaly jedna druhou.

„Proč černý vždycky tak dlouze přemýšlí, a ti vpravo táhnou téměř okamžitě?“ zeptal se Jáchym.

„Protože za ně hraje počítač. Alpha Go je název programu od Googlu, který vyzval momentálně nejlepšího světového hráče – Lee Sedola.“

„Aha. Tak to fandím jemu, nechci, aby počítač vyhrál.“ řekl rozhodně klučík.

„Ale ono už se stalo, víš. Hraje se na pět partií, a Alpha Go už vede 3:1, takže dnešní utkání je vlastně jen formalita.“

To bylo na Jáchyma příliš. Opustil stoličku, sesunul se na kanape jako podťatý stvol, lehl si na záda a hlavu opřel o tátovo stehno. Zespoda sledoval jeho soustředěný obličej, v němž se nepohnul ani sval, ani dech nebyl znát, jakoby vzduch vznikal i mizel v hrudníku a nikam už neproudil.

„Tati,“ řekl si hošík o pozornost. „Ty hledáš práci?“

„Nu, ne v tuhle chvíli, ale jinak ano. Minulý měsíc jsem dostal výpověď.“

„A proto se díváš na televizi, když jsi to jindy nedělal?“

Muž se usmál. „Máma to myslela jinak. Chtěla říct, že bych měl na internetu procházet nabídky práce, a ne se dívat na televizi. Víš?“

„Proč ještě hraje, když prohrává tři jedna?“ ozvalo se za nimi.

Pohlédl tam. Jeho manželka stála ve dveřích, zřejmě už nějakou dobu, a pozorovala tu neobvyklou scénu.

Pohodila hlavou, aniž by rozviklala štíhlé tělo opřené o zárubeň. Ach, pomyslel si, jak uměla nosit krásu. Byla jednou z těch žen, u nichž lze pouhým pohledem říct, že společný dotyk bude celistvý a teplý. Rád se na ni díval. Ale teď mlčel. Věděl, že její otázka nesměřuje pouze k tomu, co se děje v televizi.

Ještě nevstřebala, že ztratil dobře hodnocenou práci. Nerozuměla jeho reakci, když za ním šéfové penzijního fondu přišli s tím, že chtějí změnit strategii. „Řízení portfolia převezme WST robot,“ řekli. „Výkonností tě beztak poráží už druhý rok. Ve zkratce, algoritmy nepodléhají emocím, nejsou nikdy unavené, a mají k dispozici víc historických dat, než ty dokážeš kdy nastudovat. Chceme, aby ses přesunul na pozici šéfa komunikace a prezentoval po novu řízený fond v médiích.“ A on zlostně odfrknul a odpověděl: „Do čista jste se zbláznili. Nikdy se nebudu podílet na tom, aby peníze podílníků řídil stroj.“ A tak ho vyhodili. Zprvu jí to tolik nevadilo. Ale zdálo se, že podobný trend prostupuje celým sektorem, a po měsíci hledání bylo jasné, že nebude nijak jednoduché najít podobné místo.

„Tati, proč ještě hraje, když prohrává tři jedna?“ oživil klučík otázku.

„Podívejte se na něj,“ ukázal rukou. Kamera zrovna zabírala Lee Sedolovu tvář. Zpocenou a napjatou usilovným přemýšlením, ale v jiskřících očích zabavenou a šťastnou. „Prostě dělá, co ho baví.“

Žena se zhoupla dopředu. Vysokými kroky obešla pohovku a sedla si vedle manžela. V odvrácené ruce měla jakýsi sešit, který přitom schovala pod sebe.

„Prohrával dokonce tři nula, než dokázal nad strojem poprvé zvítězit,“ pokračoval muž, „ale to bylo s bílými kameny, tedy s výhodou v začátku. A proto trval i na poslední partii. Podle pravidel měl v poslední hře rozhodnout o barvě los, ale Lee Sedol dobrovolně zvolil černé, protože vítězství s nimi by bylo cennější,“ vysvětloval planouc, ale malé i větší uši to nechalo chladné. Když si to uvědomil, pomalu se opřel zpátky, a méně vehementně dokončil: „a asi hraje i za svoji důstojnost.“

„Důstojnost nebo ješitnost. Mezi nimi bývá jen tenká hranice.“ poznamenala žena.

Celá rodina se ocitla na sedačce. Dvě dospělé vertikály vedle sebe, a dítě přeložené přes jednu z nich. Jako elektrotechnický diagram jednoduchého spojení. Něco mezi nimi probíhá, jen tak má obvod smysl. Navíc, když teď žena vytáhla sešit a podává ho manželovi. Jejich ruce se na okamžik spojí, a tak se dotýkají všichni tři.

„Ty vážně nedáš pokoj?“ sykla. Na přebalu sešitu stálo: Steven Fry – Cvičebnice poezie. „Řekla jsem ti snad milionkrát, ať ho přestaneš trápit. Básně, hudba, malování, všechno to umění,“ a poslední slovo vyšlo už téměř normálním hlasem.

Proud se přerušil. Jako fáze se Jáchym zvednul, a posadil se vedle otce. Předstíral, že se ho rozhovor netýká a ostentativně zaměřil pozornost na televizní obrazovku.

Tam se schylovalo k závěru utkání. Dětské oči to rozpoznat nemohly, ale obě zúčastněné strany věděly, i když každá trochu jiným, svým, způsobem, že se blíží konec. Tmavé pobřežní linie se rozpadaly, a moře získávalo převahu. S každým dalším krokem... tahem... příliv... výš... a zřejměji...

Muž potěžkal sešit v ruce, a pak ho vrátil manželce.

„Bude se mu to hodit,“ řekl.

„Nejde mu to a nebaví ho to,“ oponovala žena. Naklonila se k muži a zašeptala: „Co když si do něj jen projektuješ vlastní nesplněná přání?!“

Jemně se zakousl do rtu, a jeho dlaně sjely po stehnech dolů, až ke kolenům. Pak rozpřáhnul ruce a jako padající letní večer objal svojí manželku i syna. Stočil hlavu k ní a odpověděl měkce: „Nevadí, že my jsme v umění nevynikali. I tak je dobře, že se jím Jáchym může zabývat.“ A políbil ji na tvář.

„Je konec!“ vykřiknul hošík. „On prohrál, že jo?“ Na obrazovce si právě podávali ruce, a dole svítil rezultát celé série – 4:1.

„Ano, prohrál,“ přitakala žena.

„Jak může nejlepší člověk prohrát s počítačem?“ obrátil se na ně Jáchym. „Vždyť někdo musel vyvinout ten program, někdo musel ten počítač naučit, jak se Go hraje?“

„Ta hra má spoustu kombinací, ale stále omezenou spoustu. Pořád je to jenom uzavřený systém. Proto se jí počítač může naučit dobře, víš. A navíc, počítač nepodléhá emocím, není nikdy unavený, má k dispozici záznamy předešlých partií...“ vysvětloval táta, a pak úplně změnil tón. „Dobrá zpráva je, že v poezii taková konkurence nehrozí. To bude ještě pár světelných let trvat, než počítač napíše dobrou básničku. Takže si teď s klidnou myslí můžeš jít dodělat ty úkoly ze cvičebnice. Domluveno?“

Jáchym se nejprve sbíral ze sedačky jako zmačkaná košile, ale pak náhle vyskočil do pozoru jako loutkový vojáček. „Domluveno!“ zasalutoval. Třemi prkennými kroky překročil tátu, vzal si od mámy sešit, seskočil, a uháněl do svého pokoje.

Žena se také zvedla. Ale ještě než odešla za svými povinnostmi, zaznělo zpoza pohovky druhé, tišší, „domluveno“, a pohladila svého manžela po vlasech.

Muž zůstal sedět na místě. Televize stále běžela, a on se do ní díval rozostřeně a s neurčitým pocitem nostalgie, jako rozhledna do zapadajícího slunce. Náhle zpozorněl. Jakýsi moderátor se prodral k poraženému hráči, a anglicky se ho zeptal: „Chtěl byste nám k výsledku něco sdělit?“

Tvář tázaného se krabatěla, jak z ní postupně vyprchávalo vzrušení ze hry. Jeho oči poskakovaly z místa na místo, nemohly najít pevný bod. Váhavě si vzal mikrofon.

„Chtěl bych říct jen jediné.“ pronesl ten malý člověk. „Dnes prohrál Lee Sedol. Jen a pouze on. S lidstvem jako takovým to nemělo co dočinění,“ a sklonil pohled i mikrofon. Pak mu to ale nedalo, a přidal ještě dvě slova.

„Omlouvám se.“

Autor: Karel Kapek | pondělí 1.8.2016 10:00 | karma článku: 17.44 | přečteno: 475x

Další články blogera

Karel Kapek

Ověření totožnosti v Účtu iDnes

Děkujeme za váš zájem o Účet iDnes, bohužel se vyskytly pochybnosti o jeho pravosti. V souladu s pravidly nám zašlete doklad sloužící k ověření, dočetl se dnes v e-mailu Karel.

23.5.2017 v 8:19 | Karma článku: 15.53 | Přečteno: 465 | Diskuse

Karel Kapek

Sonet naslepo

Potkal jsem ji jednou, jen jedinkrát - na druhou schůzku nepřišla. Neznám ani její příjmení. Vím jen, že žije v Kodani. Napsal jsem jí tedy do láhve, a tu rozbil o navigaci na Přemyslově nábřeží. Ať už se voda postará..

21.5.2017 v 22:47 | Karma článku: 7.14 | Přečteno: 156 | Diskuse

Karel Kapek

Epitaf Františkovi

Já ho znal. Byl o rok starší, byl ze stejného města. V osmé třídě jsme horko těžko poskládali tým na fotbalový turnaj, který pořádala jeho škola.

24.4.2017 v 9:26 | Karma článku: 25.74 | Přečteno: 2406 | Diskuse

Karel Kapek

Muž, který už nečetl

Honosná barokní klenba, po stranách sloupy s těly vlnitými jako rohy Derbyho antilopy, podpírající falešné patro s mosazným brlením, a pod nohama mramor, přesný a těžký. Knihovna.

26.3.2017 v 10:25 | Karma článku: 16.36 | Přečteno: 395 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Liběna Hachová

Zmeškaný závod

Všechno v našem životě se děje z nějakého důvodu. Co se jednou stane... Však víte! Čas už nikdo nevrátí.

27.6.2017 v 21:11 | Karma článku: 6.54 | Přečteno: 183 | Diskuse

Michal Pohanka

O lásce a zločinu - 5. kapitola

Hořkovtipný román o vztazích, zamilovanosti, zločinu, Češích a dvou potrhlých kriminálnících plný smíchu a zajímavých postřehů o životě

27.6.2017 v 16:02 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 69 | Diskuse

Petr Švarc

A tuhle zas v rádiu...,

že dle jakéhosi výzkumu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku o jejíž existenci nemá většina z nás ani tušení vyplynulo...

27.6.2017 v 10:25 | Karma článku: 12.64 | Přečteno: 548 | Diskuse

Jiří Turner

EU se mstí státům "Visegrádu" i ve fotbale

Že ne? Ale ano, naposledy to mohli poznat na ME ve fotbale hráčů do 21 let Slováci. Vždyť už se taky kvůli tomu nerozčiluje jen trenér, ale i premiér Fico. Nepřijali jste utečenecké kvóty? Merkelová zavolala Gentilonimu a bylo to.

27.6.2017 v 10:22 | Karma článku: 12.41 | Přečteno: 614 | Diskuse

Bohdan Koverdynský

Americký sen (101)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Dědictví Pilgrimů a manažerů Amtraku. Vancouver, 30. listopadu 2003.

26.6.2017 v 20:48 | Karma článku: 6.01 | Přečteno: 115 | Diskuse
Počet článků 39 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 483

Příběhy lásky, nenávisti a odpuštění.   

karelkapek69(zavináč)gmail.com

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.