Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Neviditelný prezident

19. 05. 2016 10:23:07
Otevřel oči. To ticho. Stejné jako včera, když vystoupil na balkón. Demonstranti, kteří tři týdny obklopovali a svírali Pražský hrad, náhle ztichli. Chtěl začít mluvit do připraveného mikrofonu, ale reakce davu ho ohromila.

Tisíce lidí se jako zpěněná vlna vztyčilo a pohlédlo k němu. Výraz jejich tváří narazil do okna za ním jako příboj, roztříštil se. Pak se naráz otočili a začali odtékat přilehlými ulicemi, spojitě a tiše. Nikdo neřekl ani slovo.

Konečně klidné ráno, pomyslel si. Prsty si promnul oteklé vrásčité čelo. Mám ještě rok. Ať se klidně pominou. Zvedl se do polosedu, hmátnul k nočnímu stolku a stisknul tlačítko.

Komorná otevřela dveře, rozhlédla se po pokoji, a pak se slovy „to jsou mi šprýmy“ zabouchla. Bylo slyšet její rychlé kroky vzdalující se chodbou.

„Co?“ naklonil překvapeně hlavu. Má toho moc, chuděra, pomyslel si, a znovu se naklonil ke zvonku. Tentokrát se nedělo nic, a tak se začal oblékat sám.

Zaklepání na dveře ho zastihlo s nedopnutou košilí. „Ano.“

Vstoupil hradní kancléř. „Přeješ si?“

„Zvonil jsem na Martu.“

„Vím, poslala mě sem. Říkala, že si z ní zase střílíš, to od tebe není hezké.“

„No,“ nadechl se prezident, ale pak se raději zeptal: „Co píšou o tom včerejšku?“

„Překvapivě, nic moc. Že se jako obvykle schováváš za svůj zdravotní stav, že odmítáš komentovat cestu do Běloruska, a pak klasický výčet svévolek z minula,“ dokončil žoviálně.

„Ale proč všichni odešli zrovna v tu chvíli?“

„O tom není nikde ani zmínka.“

„Mno.. Ty lidi jednoduše neví, proti čemu protestují, mají nějaký vágní pocit křivdy nebo čeho, a to jim stačí. V dialogu bys je požmoulal jak máršmelku,“ dořekl a zacvaknul přezku pásku. „Pojďme se nasnídat.“

„V půl jedenácté tu bude Česká televize. Chtějí, abys k té demonstraci něco řekl. A mimochodem, moderátor se bude ptát, jestli zvažuješ kandidaturu v příštím roce,“ odcházely hlasy z ještě teplé ložnice.

***

Ve zhruba stejný čas, v kanceláři jedné pražské dopravní firmy se u kávy sešli dva kolegové.

„Tys tam včera byl?“

„Na demonstraci? Jo.“

„Co se tam stalo? Proč jste to vzdali? Dcera přišla brzo, nechtěla o ničem mluvit, zavřela se v pokoji a pustila si romantický film. To neudělala ani nepamatuju.“

Tázaný se lehce usmál a souhlasně pokýval hlavou. „Bylo to zvláštní. Měl jsem pocit, že není potřeba dál protestovat. Ostatní to asi měli podobně.“

„Co to říkáš? Vždyť má ještě rok, a pak možná dalších pět.“

Okamžik se na sebe dívali, ale každému z nich běžely hlavou jiné myšlenky. „Ne. Myslím, že ne,“ odvětil pak luneticky muž, který se zúčastnil demonstrace; jakoby si nebyl jistý, o čem se spolu vůbec baví.

***

Rozmístili aparaturu v pracovně a čekali. Dva kameramani a zvukař rozestaveni kolem konferenčního stolku, na jehož desku poklepávaly prsty moderátorky. Měl zpoždění. A přenos začínal za čtyři minuty. Vyměňovali si nervozitu občasnými pohledy.

„Dobré dopoledne, paní redaktorko,“ přivítal je prezident, když s kancléřem vstoupili.

„Zdravím vás, pane prezidente, děkuji, že jste si našel čas,“ vyšla mu žena vstříc, a pak oba hlavní aktéři usedli do křesel. Žena se obrátila na tým, jestli je všechno v pořádku. Zvukař a první kameraman mimoděk přisvědčili, a dál se věnovali seřizování a nastavování přístrojů. Jen druhý kameraman stál zaražený s rukama za zády a neodpověděl. „Míro, je všechno v pořádku?“ podívala se speciálně na něj.

„Myslím, že ne,“ hlesnul nesměle. „Nevidím pana prezidenta na monitoru.“

„Co tam máš?“ houknul na něj kolega a přiskočil k hledáčku. „Dobře je to, jsou tam oba. Pak si přiblížíš. Má to v pohodě,“ zahlásil a vrátil se na své místo.

„Zaměstnávat kameramana s oční vadou není zrovna majstrštyk, paní redaktorko,“ neodpustil si prezident poznámku, ale to už se naplnil čas a rozhovor začal.

Mluvili něco málo přes deset minut, když první kameraman dostal vysílačkou pokyn k ukončení vstupu a zamával to na plac. Moderátorka nechala doběhnout poslední odpověď, pak rozhovor uzavřela a rozloučila se s diváky.

Štáb se seběhl ke kameramanovi, zatímco prezident zůstal sedět a pobaveně klubko hlav pozoroval. „Prý volají diváci, že nevidí prezidenta...“ „Jakže“? „Že tam byla prázdná židle, nebo co...“ „To je nějaká blbost...“

„Já vám to říkal,“ ozvalo se za jejich zády. „Také ho nevidím,“ hlesnul druhý kameraman, který se k hloučku nepřipojil.

„Co tím chcete říct, člověče?“ ozval se nyní prezident. Tváře přítomných se obrátili k němu; ne ovšem všechny. Druhý kameraman nijak nezareagoval, jakoby neslyšel ani prezidentův hlas. Oči štábu přeskočily na něj, on však jen nadzdvihnul obočí: „Co?“

„Myslím, že je načase, abyste šli.“ vložil se do scény kancléř, který dopotud stál vzadu. „Marta vás vyprovodí.“ „Martoo,“ zavolal skrz pootevřené dveře.

Zaměstnanci televize si chvatně balili věci, a už tu byla komorná, aby je odvedla k výtahu. „Kam šel pan prezident?“ zeptala se po chvilce dusného čekání.

Kancléře otázka evidentně dopálila a ostentativně nakráčel vedle křesla, na němž hlava státu seděla, ukázal na něj, a prohlásil: „Tady, copak jsi slepá?“

Žena se ušklíbla, a na půl úst směrem k moderátorce pronesla: „Já těm jejich fórům nerozumím.“ Pak vzala jednu z připravených tašek, otevřela dveře dokořán, a řekla: „Prosím, madam. Pánové nás doženou.“

Prezident byl tak překvapený tím, co se v posledních minutách událo, že zapomněl odklepnout hořící cigaretu. Popel z jejího konce dopadnul do hustých řas zdobného koberce.

***

Zpráva se šířila zemí jako frontová linie ke konci války. Prezident se stal pro některé lidi neviditelný. Začínalo být docela zřejmé, podle jakého klíče se to děje, ale ti, kteří ho přestali vnímat, o tom nechtěli mluvit. Stejně jako účastníci demonstrace, kde jev nějakým zvláštním způsobem vzniknul, měli pocit, že to není důležité, že jsou přednostnější témata k hovoru. Společně se smysly opustil i jejich mysl, jakoby pro ně přestal existovat úplně. Byl pryč s celou stopou zanechanou v minulosti, možným otiskem příštích let, a v přítomnosti po něm zbývalo jen pár roztroušených, poštovních známek.

Jeho zmizení se odráželo v mnoha sférách občanského života. Pozvánky na státotvorné ceremonie zhrdla zůstávaly bez odezvy; nikdo nedorazil, nikdo se neomluvil. Valem ubývalo politiků, podnikatelů i zástupců neziskového sektoru, kteří se s hlavou státu chtěli setkat. Diskuze o finálních instancích zákonodárného procesu – vetech a ratifikacích – se vytratily z obou komor Parlamentu; tyto štípky byly přijímány mechanicky, bez emocí, tak jak je papír s prezidentským podpisem přinášel. Rozhlas nejprve přesunul Hovory z Lán do pozdních večerních hodin, a posléze je kvůli nízké sledovanosti zrušil úplně. Mediálních výstupů týkajících se hlavy státu ubývalo, a diskuze pod souvisejícími články, v době před demonstrací praskající ve švech, prořídly a vyčichly.

Ti, kteří prezidenta dosud viděli, se zprvu nehodlali smířit s tím, že určitá, a rychle majoritní část obyvatelstva ignoruje ústavního činitele číslo jedna. Zaštiťovali se demokracií a svobodnými volbami, z nichž prezident vzešel, k útokům na ztichlou většinu. Doráželi jako podrážděné vosy na proklamovanou apatii a neúctu. Jenže, proti tomu, když někdo někoho nevidí, se nebojuje snadno; do mlčení se těžko vráží žihadlo. Ani o pasivní rezistenci se nedalo mluvit, když se prezident ztratil. Co už, když najednou nebyl. A tak se vzroj postupně uklidňoval, víc a víc vosích hledí bylo zdviženo, řinčivé naladění opouštěno a energie směřována jinam.

Totiž, jak už to bývá, ne mnoho dokáže stát dlouho v opozici. Málokdo vydrží říkat tak, když ostatní v tramvaji, ve třídě či v rodině myslí onak. A co teprve myslí-li v docela jiném rámci, s jinými prioritami a postavami. A proto lidí, kteří prezidenta dosud viděli, ubývalo stejně kvapně, jako mizely dny do konce jeho funkčního období. Dav zapomíná rychle, a rád.

***

„Během měsíce jsme museli vyměnit tři řidiče, protože jsem pro ně přestal existovat? Připadám si jako v Jiříkově vidění,“ poklepával prezident holí na kamenné obroubení Masarykovy vyhlídky.

„Nevím, co to má znamenat, a nevím, co s tím budeme dělat. Říkám ti to snad po sté. Neví to ani Pafko s Holcátem, ani tucet dalších doktorů z ciziny,“ přešlapoval netrpělivě kancléř.

„Jedno ti ale povím. Ať už za tímhle stojí kdokoliv, já mu to nedaruju. Vím, co by si přáli. Ale to se jim nepodaří.“

„Pak tedy?“

„Samozřejmě. Už jsem to vyplnil. Tady.“

Kancléř otevřel nezalepenou obálku. Přehlédl dvou stránkový dokument, a pak jej uložil zpět. „Takže budeš kandidovat, dobře,“ řekl ve směsici úlevy a obav.

„Jistě. Mám stále silnou podporu. Skrze tebe a Jiříka oslovím statisíce dalších,“ řekl prezident a pomalu se obrátil k řece.

Dole pod nimi odpočívala Praha. Unavená jarním pučením, ale také hádkami, rozmíškami a demonstracemi předchozích let, se nyní líně koupala v květnovém slunci.

„Budou nějaké problémy s kampaní, a...“ nahlas přemýšlel kancléř, ale prezident ho přerušil, aniž by se k němu otočil.

„Já vyhraju! Žádný lepší kandidát tady není,“ padal jeho hlas do cinobrových střech Malé Strany.

Májový klid byl však jen zdánlivý, jen na povrchu, venku v ulicích a parcích, tam, kam mohlo slunce. Za několik měsíců propukne volební klání znovu, a ne všechny kolébala bezstarostnost pozdního jara. Stávající prezident nebude jediný kandidát, několik dalších se hodlalo dát všanc a bojovat. Pod studenou kostelní či nemocniční klenbou vymýšleli, co a jak. V přednáškových sálech, nahrávacích studiích, klimatizovaných kancelářích, ve svých hlavách a srdcích se radili a utvrzovali. Neposedně klokotali jako vařící se vejce. Nedýchali mimoděk, naopak. Skrze ně se pro republiku rodil plán.

***

„Je mi ctí a děkuji, že jste přišli,“ přivítal známý vysokoškolský profesor své hosty. Umělec, lékařka a podnikatel, kteří předtím vedli vzrušený hovor, pokynuli hlavami, a muž pokračoval: „Proč zrovna vy je zřejmé – s vážností a pokorou nás považuji za favority nadcházející prezidentské volby – ovšem účel dnešního setkání je méně přímočarý. Nacházíme se v počertech zvláštní situaci. Ta věc s dosavadní hlavou státu – ať už znamená cokoliv – jistě v následujících měsících sehraje důležitou roli. Na nás je, abychom porozuměli, a připravili se. Rád bych s vámi prodiskutoval několik bodů. Jsou v deskách před vámi,“ řekl, vstal od stolu a rozsvítil ještě jednu lampu. „Ze všeho nejdřív, jak se stavíte...“ zahájil pak rozpravu, která trvala přes dvě hodiny, a jejíž obsah zůstal skrytý okolnímu světu za zdmi starého domku, přilepeného k větším činžovním domům v ulici, která vede k severní bráně vyšehradské pevnosti.

„Mohu tě doprovodit?“ nabídnul umělec jediné ženě ve skupině, když šedovlasý hostitel zmizel v malém kamenném portálu, a oni se loučili v průchodu ze dvora.

„Jdu jen na Výtoň, ale budu ráda. Přeci jen už je po dvanácté,“ odpověděla.

„Dva-náct. Jako dva náctiletí,“ podotknul muž a společně vyšli na ulici dlážděnou hrbolky kočičích hlav. „Já přeci vím, kde bydlíš,“ dodal, jako se kárá starý přítel, když zapomněl společnou příhodu.

„Vždyť já vím,“ řekla smířlivě, a pak se vydali pomalou chůzí dolů, k pravému břehu Vltavy.

„Jsem rád, že jsme se dnes viděli. Myslím, jako my – všichni čtyři.“

„Ano?“

„Víš, byl jsem k tomu trochu skeptický, ale z jedné věci mám radost.“

„Povídej mi.“

„Já si myslel, že mezi vámi budu jako exot. Rozumíš, vy už jste v té politice něco prováděli, ale já o tom nemám ani šajn.“

„Ty jsi přeci všude za exota, Jaroslave,“ odvětila s úsměvem.

„Ne, počkej, ale já jsem si uvědomil, že na něčem jsme se shodli, v něčem jsme nastejno,“ jeho hlas přehlušilo zarachocení vlaku, který nedaleko skočil na starý železniční most. „Ty, oni dva, i já... Vždyť, my máme strach z úplně stejných věcí.“

***

Mezi úředníky a právníky proběhla krátká diskuze o tom, jestli je kandidatura momentálního prezidenta platná, když ho lid povětšinou nevidí, ale bylo shledáno, že je. Za prvé, zatím se to netýkalo všech, takže existuje odůvodněný prostor pro pochybnost. No a Ústava koneckonců nedefinuje formu ani substanci, jíž by měl prezidentský kandidát nabývat. Kampaň mohla začít.

Kancléř měl ovšem pravdu, nešlo to dobře. První zádrhel přišel záhy, když se hokejisté národní týmu vraceli s medailemi z mistrovství světa. Prezident je chtěl přivítat na Hradě, ale ukázalo se, že z celého mužstva ho zpozoroval pouze jeden – pravé křídlo druhé formace. Všichni se veselili v salónku, protože mysleli, že hlava státu ještě nedorazila. Zmíněný útočník se jim snažil naznačit, že tomu tak není. Vzal taktně prezidenta za loket, aby ho provedl křepčící skrumáží, a pak nahlas opakoval, co prezident říká, protože hráči jinak vůbec nereagovali. Ti z toho měli samozřejmě švandu, až nakonec kapitán povídá: „Von to snad myslí vážně? Ty voe, von si vzpomněl na Nagano. Tak ať ho má,“ a zavelel: „Vladislavák!“ Ostatní se toho okamžitě chytli, čapli bránícího se tlumočníka a za pomoci komorné ho vedli do gotického sálu.

„Ve vobraně jsi vždycky stál za houby, tak přísahej, že budeš bránit alespoň zájmy lidu!“ zahájil kapitán do smíchu celého týmu ceremonii. Hráči mezitím pověsili na zadní stěnu sálu dva hokejové dresy místo národních vlajek, a poklekli okolo. „Vizáž na to máš, buď teda náš šéf,“ prohlásil kapitán, vytáhnul z kapsy medaili a obřadně ji pověsil útočníkovi na krk. „Hurá,“ vřeštěli spoluhráči, vyskočili, chytli pasovaného a dali mu pořádnýho hobla. „Už je tam! Už je tam!“ neslo se majestátnými prostorami. Jeden z hokejistů natočil scénku na mobilní telefon, odkud už bylo na sociální sítě jen krůček.

Jinak měla kampaň spíše rutinní průběh, v souladu s předešlými měsíci. Prezident ztrácel i zbytky podpory. Nikterak nepomohlo objíždění obcí a měst, naopak, při mítincích mizel lidem před očima; oni se zvedali a odcházeli, jako náměsíční, s nejasnou vzpomínkou na důvod, který je na shromáždění přivedl. V televizních debatách byl usazován na úplný okraj stolu, aby v záběru nezůstávalo volné místo. Průzkumy veřejného mínění mu nepřisuzovali víc než deset procent. Těch špatných okolností a zpráv doléhalo hodně, i na tak zkušeného politického harcovníka, jakým býval.

Vyjma něj se klání brzy zúžilo na čtyři kandidáty, právě ty, kteří se v květnu sešli pod Vyšehradem. Jejich střety se nesly v méně konfrontačním duchu, než bývalo v předešlých volbách zvykem. Všichni se snažili definovat svůj program pozitivně, bez vyhrazení se ostatním. Absentovali na osobní útoky a urážky. Jakoby se ostýchali vyhrnout si rukávy a zapatlat se od té opravdové politické šarvátky. Jakoby se něčeho báli. Byla to taková potyčka kamarádů na skautském táboře, kteří nechtěli svého protivníka pošramotit víc než je nezbytné; bylo to jako chytat ryby do ruky, aby se mohly neporušené vrátit do vody. Jako taková měla kampaň mnohem menší, méně polarizovaný náboj, a nestála o mnoho výše na žebříčku společenského dění než jiné politické rozrůšky. Nikdo z čtveřice nezískal pověst lídra, a jejich preference oscilovaly kolem patnácti, dvaceti procent.

***

„Slábnu,“ řekl se skelným pohledem.

„Já vím. Je to na tobě vidět,“ odpověděl mu kancléř.

„Není právě v téhle chvíli poznat, co si člověk zaslouží a co ne?“

„Jak to myslíš?“

„Tři týdny do prvního kola. Moje srdce nesnese závěr tohohle zápasu. A víš proč? vypustil otázku proti oknu, které vedlo na první nádvoří. Zrovna tam probíhalo střídání stráží. „Protože to žádný zápas nebyl. Nic podivnějšího bych si v životě nepředstavil.“

„Proč mi tohle říkáš?“

„Chci jet domů, na vesnici. Nech na večer připravit auto.“

„Ty nechceš vidět výsledky?“

„Já znám výsledky. Už jsem ti to říkal,“ řekl zatvrzele. „Chci odsud, z téhle elitářské barabizny.“

„Dobře,“ pokynul hlavou kancléř. „Chápu.“ Pak sklopil oči a dal se na odchod.

„Ještě něco!“ zavolal prezident, ale kancléř se neotočil. „Ještě jednu věc je nutné zařídit,“ zavolal hlasitěji, ale kancléř došel dveřím a ztratil se za nimi. Před zlomkem vteřiny přestal prezident existovat i pro něj.

„Pak to tedy udělám sám,“ řekl si náhle osamělý, a posadil se k počítači.

Večer odjel do rodné vsi. Pryč, do domku bez internetu, bez televize, daleko od zpráv.

Volby mohly začít bez něj.

***

„Už jsi to četla?“ mával asistent v běhu křídovým papírem.

„Co prosímtě?“ zeptala se lékařka – nyní spíše kandidátka na post prezidenta – a vstala z křesla.

„Takže ne, nečetla,“ dýchal zhluboka mladík a podával jí list. „Celá republika to dostala dnes ráno do schránky,“ vyhrknul a dodal: „Jen několik hodin před oficiální dedlajnou pro ukončení kampaně.“

„Děkuji,“ řekla klidně. „Podívám se na to.“

„Co? Nechceš ani vědět, co se tam píše?“ nálady obou zvláštně kontrastovaly.

„Jestli dovolíš, přečtu si to sama,“ dala mu najevo, aby se vzdálil. Nasadila si brýle, a opřená o hranu stolu procházela řádky:

Vážení spoluobčané,

pět kandidátů se uchází o post prezidenta České republiky, a mezi nimi je jeden, kterého si tato země přeje a zaslouží. Ten člověk samozřejmě zná ústavní zvyklosti, dokáže obratně vyjednávat, a má osobností předpoklady pro tuto funkci, tím se ovšem od svých soupeřů neliší. Je jiný v tom, co není zřejmé. Potřebujeme ho, aniž bychom zřetelně věděli proč.

Dokáže slyšet hlas národa. Probírat se jeho nevědomím, přehrabovat tužby a přání, a strachy vytahovat ven. Souzní s tím, odkud jsme vyšli, čím jsme, a kam směřujeme. Naslouchá nám dřív, než se naše slova zhmotní na jazyku. Cítí a jedná podle toho, aniž by přitom sám musel být slyšen, uvazován k hranici či vynášen na piedestal.

Přibližuje nás k Bohu. Ne k nějakému všemocnému otci na obláčku, nýbrž k principu, který více či méně už vnímáme. K pocitu jednoty a přátelství, se kterým se můžeme identifikovat i přes to, že jsme jako bytosti vzešlé ze zvířecí říše stále nakloněni podléhat pudům. Ty nám po tisíciletí pomáhaly v boji o holou existenci, a my si je neseme dál, i když se podmínky mění, a my víc a víc směřujeme k tvořivé části naší existence. Prací už nechráníme samotný život, ale zušlechťujeme jakost toho života – našeho, lidí okolo, a všech bytostí v ekosystému. On nás k tomu povede, protože jako jediný může, jako jediný postrádá fatální omezení.

Fyzická podoba člověka, který bude stát v našem čele, vždy probudí něco ze zmíněných atavismů. Ať bude prezident jakéhokoliv pohlaví, vyznání, vzdělání, vzezření, vždycky bude – i nechtíc – rozdělovat, protože bude vyvolávat tu identifikaci a tedy sympatie, tu nepochopení a tedy antagonii. Fyzická podoba je tím fatálním omezením. Tvář, hlas, přesvědčení, rodina, a celý osobní příběh -také. Nic z toho on nemá.

Nemálo skvostných lidí se účastní volby, a oni všichni budou téhle zemi prospěšní, ale vítěz může být jen jeden. Prezident musí být jeden. Musí být jeden pro nás, protože nemůže být pro sebe. I když ho nemáme na očích, víme, o koho se jedná.

Šťastnou ruku.

Pustila papír, a ten padal a převracel se ve vzduchu jako lipový list, aby se pak svezl po voskované podlaze do rohu. Dlouze dýchala a její srdce se pomalu uklidňovalo. Myslela na předešlé měsíce, protkané všemi těmi lidmi, a sliby, a hesly, a slovy. A pak si vzpomněla na Jaroslava. Opakovala si polohlasem jeho větu: „Ty, oni dva, i já... Vždyť, my máme strach z úplně stejných věcí.“ Maličko se usmála a napětí v jejích ramenou povolilo. Zadívala se na bílého, pomačkaného posla ležícího na zemi, a její rty zašeptaly: „Dobře vymyšleno... Takhle to bude lepší.“

***

Nóta se rozšířila republikou, aniž by někdo ověřoval, kdo ji vlastně psal a co tím sleduje. Na jakoukoliv protireakci nevyzbyl čas, přespříští den se konalo hlasování. Češi, Slezané a Moravané se s textem identifikovali do takové míry, že ve všelidové volbě dostal neviditelný kandidát 73% procent a byl vybrán už v prvním kole. Česká republika si zvolila neviditelného prezidenta.

Autor: Karel Kapek | čtvrtek 19.5.2016 10:23 | karma článku: 13.71 | přečteno: 777x

Další články blogera

Karel Kapek

Sonet naslepo

Potkal jsem ji jednou, jen jedinkrát - na druhou schůzku nepřišla. Neznám ani její příjmení. Vím jen, že žije v Kodani. Napsal jsem jí tedy do láhve, a tu rozbil o navigaci na Přemyslově nábřeží. Ať už se voda postará..

21.5.2017 v 22:47 | Karma článku: 5.66 | Přečteno: 120 | Diskuse

Karel Kapek

Epitaf Františkovi

Já ho znal. Byl o rok starší, byl ze stejného města. V osmé třídě jsme horko těžko poskládali tým na fotbalový turnaj, který pořádala jeho škola.

24.4.2017 v 9:26 | Karma článku: 25.61 | Přečteno: 2387 | Diskuse

Karel Kapek

Muž, který už nečetl

Honosná barokní klenba, po stranách sloupy s těly vlnitými jako rohy Derbyho antilopy, podpírající falešné patro s mosazným brlením, a pod nohama mramor, přesný a těžký. Knihovna.

26.3.2017 v 10:25 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 380 | Diskuse

Karel Kapek

Pro jednu vlaštovku

Někdy prostě víte, že to co píšete, stejně skončí v šuplíku, zaházené prachem a dalšími dopisy od podobných naivků. Ale nedá vám to.

8.3.2017 v 12:31 | Karma článku: 9.98 | Přečteno: 221 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Bohdan Koverdynský

Americký sen (95)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. O koních, můrách a příjezdu mladých pracovníků. Vancouver, duben 2001.

22.5.2017 v 20:45 | Karma článku: 5.20 | Přečteno: 87 | Diskuse

Dita Jarošová

Hltám čas nalačno...

Haiku jakési: Čas mne i vás obklopuje naše země řepce vzkvétá. vypusťme Krakena vstříc žlutému nebezpečí!

22.5.2017 v 14:09 | Karma článku: 5.48 | Přečteno: 143 | Diskuse

Jiří Růžička

Strach na kolejích aneb Jak přelstít voliče a vyhrát volby (14/21)

Únosci vlaku ztratili papír s šéfovými požadavky, a tak musejí improvizovat. Jindru napadlo žádat, aby se k němu vrátila jeho dávná láska Martička. Do příběhu o zločinu, lásce a posedlosti mocí se chystají zasáhnout politici.

22.5.2017 v 13:36 | Karma článku: 4.96 | Přečteno: 270 | Diskuse

Šárka Medková

Lapálie s Drtikolem

Motto pro dnešek: chceš-li býti středem pozornosti, měj u sebe nějaké hyper dítě. Nebo extází nadopovanou zebru. Obojí ti zaručí nevídanou popularitu.

22.5.2017 v 8:30 | Karma článku: 16.32 | Přečteno: 501 | Diskuse

Karel Kapek

Sonet naslepo

Potkal jsem ji jednou, jen jedinkrát - na druhou schůzku nepřišla. Neznám ani její příjmení. Vím jen, že žije v Kodani. Napsal jsem jí tedy do láhve, a tu rozbil o navigaci na Přemyslově nábřeží. Ať už se voda postará..

21.5.2017 v 22:47 | Karma článku: 5.66 | Přečteno: 120 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 15.88 Průměrná čtenost 478

Příběhy lásky, nenávisti a odpuštění.   

karelkapek69(zavináč)gmail.com

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.