Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pojišťovna pro herce

10. 04. 2016 14:09:20
Ondřej býval spolehlivý zaměstnanec pojišťovny. Chodíval sice ráno trochu později a stereotypní papírování přehazoval na asistentku, ale na klientech mu záleželo a v odbornosti převyšoval zbytek týmu.

Výsledky měl dobré, a šéf mu nechával dost volnosti v koncepčním rozhodování. S kolegy se bavil jen zřídka, a téměř nikdy o osobních tématech, takže vlastně jedinou škatulkou, kterou si o něm udělali, bylo, že hraje amatérsky divadlo.

Během let, kdy ve firmě pracoval, několikrát rozeslal hromadný e-mail s pozvánkou na představení jejich spolku - kupodivu se slušnou odezvou. Býval až překvapený, kolik spolupracovníků si našlo do divadla cestu, protože podle toho, co slýchával, jen málo z nich navštěvovalo jiné pražské scény. Pochopil až s odstupem času, proč.

Brali ho jako anomálii, raritní úkaz. Chodili na něj jako do Zoo. Líbilo se jim, jak se z odměřeného kvádrového elegána stane na jevišti plazící se pobuda, ublížený milenec či buranský velkotovárník, a zároveň, protože ho znali, mohli si být jistí, že to je pouze na oko. Že nevšední touha „být někým jiným“ je zachytila jen pomíjivě, že zítra už ohrožovat nebude. V baru po představení se ještě rozpovídali volně a vesele, ale druhý den v kanceláři už nepadne o divadle ani slovo.

Poprvé ho trklo, že něco nesedí na večírku, který pojišťovna pořádala pro významné klienty. Šéf po úvodním proslovu představoval jednotlivé specialisty a Ondřeje nazval tím, „který hraje divadlo a je trochu jiný, než my ostatní.”

Každý je přeci jiný, než ostatní, myslel si tenkrát zmíněný, tak proč má František potřebu použít takovýhle výraz? Zvlášť, když on na žádné naše představení nikdy nepřišel.

V září začali zkoušet novou hru. Šablonovitý příběh o tom, jak mašinérie moci deformuje lidské charaktery. Takový Kafkův Proces v moderním hábitu. Postavy v něm nemají jména, beztak se nedokážou spojit proti útlaku z vyšších míst, nedokáží spolu mluvit, proto ani nemají důvod se oslovovat. Každá zvlášť bloumá scénou jako propuštěný havíř, napůl zlomená bezvýchodností situace, z druhé půlky vyžívající se v patologickém chování: drogách, workoholismu, agresivitě či naopak podřízenosti. Text na samé hranici toho, co chce jeden hrát, a co by chtěl sledovat jako divák.

„Jsi idiot,” řekl pohrdlivě, aniž by se otočil na adresáta.

„Cože?” zarazil se muž u vedlejšího počítače, který právě dotelefonoval.

„Slyšels mě, jsi idiot,” nyní už tváří v tvář. Z jiných částí otevřeném prostoru to vzrušeně zašumělo. „Jsi ukázkový příklad úředního idiota. Místo, abys tomu člověku pomohl, mlátíš ho paragrafem po hlavě,” a měl na mysli telefonní hovor, který před okamžikem skončil.

„Já... Já,” koktal dotčený, „si tohle vyprošuju,” a překvapeně obrátil pohled ke stolu naproti, dotyčný tam ovšem nebyl, asi zrovna obědval. „Před Liborem by sis tohle netroufnul, co?“ zahrozil tedy alespoň nepřítomným nadřízeným. „O tomhle chování si ještě promluvíme.“

„Mluvíme o něm právě teď, ty idiote,“ vypálil první, a postavil se na znamení, že je připraven konfrontaci stupňovat. Druhý se ale jen s nesrozumitelným brbláním otočil zpět k monitoru.

Tohle nebyl přepis divadelního nácviku, nýbrž skutečná výměna s kolegou, který mechanickými souslovími „podle Všeobecných obchodních podmínek článku; naše společnost se nezavazuje k nepřetržité a bezchybné aktualizaci; v případě nespokojenosti můžete kontaktovat mého nadřízeného, ale ne telefonicky, pouze formou písemné reklamace; atd.“ dováděl klienty k zoufalství. Ondřej dlouho vnímal, jak uhlé a zbabělé je schovávat se za takové fráze, ale tenkrát poprvé překročil hranici tichého opovržení.

Už dřív se v jeho chování začaly objevovat trhlinky. Nedorozumění s šéfem, pozdě odevzdané úkoly... Sekretářka mu v kuchyňce řekla, že jí poslední dobou přijde tvrdší. Soudě podle prodejních výsledků, směrem ke klientům byl teď naopak měkčí. Věci se přeskupovaly.

„Jak to jde v práci?“ zeptala se máma, když ji přijel navštívit.

„Ne úplně dobře,“ odpověděl. Zkoušíme novou věc a já mám pocit, že mě to ovlivňuje i v práci.“ Po chvilce zamyšlení dodal: „Myslíš, že je možné, aby se chování divadelní postavy promítalo do skutečného života?“

„Jednou jsem četla rozhovor s Třískovým kolegou, když hráli Leara. Tříska prý už hodinu před představením seděl v šatně, v myšlenkách žil Shakespearem a když na něj někdo promluvil, dostalo se mu jen štěknutí nebo zachmuřeného pohledu.

„Hm, a myslíš, že to funguje i obráceně?“

„Jak obráceně?“

„Že schválně zažívám něco v kanceláři, abych to pak mohl použít na scéně.“

Uvědomila si, že první otázka šla trochu oklikou. „S tím Třískou to nemůžeš brát doslova, aa.., a jsi navíc amatér, Ondro. Myslím, že jde o dost odlišné světy - pojišťovnictví a divadlo – v každém máš jiné možnosti i povinnosti.“

„Jo. Asi jo,“ odpověděl nepřítomně. Pak sebral mikinu z klandru, a houknul přes rameno: „Do tmy jsem zpátky.“

Šel ven s jejich bíglem. Do lesa za vesnici, kde se silnice rozpadne v prašnou cestu, a pak zmizí úplně. Pes navolno pobíhal okolo něj. Jiné možnosti i povinnosti? přemýšlel, ale část pozornosti musela hlídat překroky spadaných větví. Které jsou které? Co musíme, a co můžeme? V hloubi lesa postupoval pomaleji, zato podzimní večer pádil. Šero tu a tam vykouklo zpoza kmenu, a vztyčená bílá oháňka čtyřnohého druha byla často jedinou indicií jeho přítomnosti. Zastavil na kraji průseku a vzhlédl. Les za soumraku vypadá vyšší. Před ním se tyčilo několik borovic, zaražené do mýtiny jako obrovské štětky na umývání sklenic. “Billy! „ zavolal, když se vlaječka ocasu neobjevila notnou chvíli. Nic. „Billy!!“ a zadržel dech. Zpátky přišel jen šelest sosen.

Deset minut čekal bez většího znepokojení. Billy měl základní výcvik, ale loveckou povahu nezapřel, takže občas utekl honit zvěř. Kromě Ondřeje s ním proto nikdo z rodiny nechodil bez vodítka. Nedokázali vystát nejistotu, že se na povel nevrátí. Jejich dřívější panika pak bodala i Ondru, když byl pes pryč déle než obvykle. Potrestám ho, až přijde, přemýšlel. Ale čas plynul a Billy se neukázal. Strach se začal procházet potemnělými houštinami, a kdykoliv se Ondřej otočil, uskočil kus mimo jeho výhled. Pouze cítil, že tam někde je. Proč bych ho vlastně trestal? Vždyť jsem mu žádný povel nedal, měl volno. Ať prostě přijde. Hlas v hlavě zní tak rázně, když prostor okolo poslouchá. Ale chválit ho taky nebudu, musí si uvědomit, že tohle se nedělá. Tma mezitím vzala les do náruče. Bylo jasné, že nemá žádnou cenou jít psa hledat, sám bude stěží nacházet cestu. Před očima mu proběhl hysterický obličej mámy, až jí oznámí, že Billy je někde venku. Zlobil se, protože ho nepouštěl kvůli sobě, dával mu přeci možnost být volný, a ten nevděčník necítí povinnost se vrátit? Tyhle úvahy lomcovaly v jeho hrudi přes vědomou snahu o to, aby se uklidnil. Nedá se nic dělat, půjdu zpátky. Řeknu jim, co se stalo, poddal se smířlivě. Udělal krok, a vlak s reflektorem vepředu do něj plnou silou narazil. V průseku stál obrovský měsíc. Svítil mu do tváře a zeširoka se smál. Billy nezná povinnosti. Stejně jako les neví, že se bojíš. Svět nemá ani tušení, že vůbec jsi...V tom se ozvalo zacinkání kovové ruličky na obojku, a odčarovalo tu chvíli. Pes se přiblížil pomalu a vědom si, že byl dlouho pryč, posadil se kus od pána. Z huby mu tekly sliny a staccato oddechoval. Trochu se nahrbil v očekávání výprasku, když k němu Ondřej přikleknul. Ten však pouze přejel dlaní po vyklenutém hřbetu. Srst v protisměru byla tvrdá, slepená potem, ale dotyk nebyl nepříjemný. Rozléval se do těla, jako když se pohladí žebra starého radiátoru v jinak studeném domě. Pak připnul Billymu vodítko a vydali se zpět.

Tři měsíce zkoušení uběhly jako voda, a nastal den premiéry. Týden předtím, po chvilce váhání, Ondřej znovu použil pracovní e-mail jako marketingový nástroj a pozval kolegy. Pár jich odpovědělo kladně, a on jim nechal lístky na pokladně. „Sandro, víš, co je to pasy?“ pozdravil spoluherečku oblíbenou hláškou posledních dní. „Kunda!“ vzápětí pokračoval hlubokým hlasem. „To víš, že jo, Ondřeji, hlavně to zas nepodělej,“ reagovala na pohled útlá dívenka.

Půl hodiny před začátkem se budova začala probouzet. Zvuky z hlediště doléhaly do zákulisí, jako když tenkými zdmi paneláku prostupuje bubrání manželských párů. Ostatní členové souboru si ještě přeříkávali text, a tak vznikala zvláštní divadelní kakofonie. Podíval se špehýrkou do sálu. Sedadla už byla ze dvou třetin zaplněná.

Co od nás vlastně chtějí? napadlo ho. Co víc než naše příběhy, to, čím jsme, jim můžeme dát? Celé je to vlastně pěkně zvrácená voyéuřina. Jako gladiátoři. Chvíli si s tou myšlenkou hrál, až se mu docela zalíbila. Vzpomněl si, jak Russel Crowe ve filmu Gladiátor mrskne kopí po císaři na tribuně. Vlastně proč ne. Ať mají, pro co si přišli, kundy. Zachechtal se.

V první scéně nebyl. Stál v portálu, odkud bylo vidět na jeviště. „Tenhle prostor je tvůj, patří ti. Pěkně si s nimi pohraješ,“ řekl si ještě pro sebe, než vystoupil ze stínu. Diváci ztichli. Rozhlédl se, a jak zvedl bradu, ostrá bodová světla mu začala rozpalovat tváře. Zmerčil Slávu, který se procházel opodál. Ráznými kroky ho chytil a vlepil mu facku. „Dobré ráno,“ vedl ho part. V očích hereckého parťáka postřehl překvapení, facka byla silnější, než na jakékoliv předchozí zkoušce. Sláva zapomněl text. „Neměli jsme se sejít? Možná mám trochu zpoždění, co?“ pomohl mu a Sláva se chytil: „Aa, ano, máte zpoždění, takže...“ „Já ale teď nemůžu, mám důležitou schůzku,“ skočil mu do řeči Ondřej, a pak mu vyťal další ránu. „Ještě si o tom promluvíme,“ běželo už v předepsaných kolejích.

„Slávku, nechtěl jsem ti dávat takový pecky. Nevím, co to do mě vjelo. Dobrý?“ vzal parťáka za ruku, když se střetli v zákulisí během přestavby. „V pohodě, když netrefíš na ucho, tak žádný strach,“ zahlaholil jen Sláva a spěchal se převléct. Ondřej ale cítil, že něco nehraje.

Když znovu vystoupil, u stolu si kolegyně nalévala kafe. Na pozdrav se otočila, a on ji přeměřil pohledem. Viděl starý, rzí prožraný železný rám, na kterém viselo pár cárů vlasů a hadrů. Ty že bereš víc než já?! napadlo ho ještě, než ztratil poslední lidské konvence. Já ti to vytmavím, ty bezzubé upachtěné koště! Neměl vůbec žádný strach z toho, že se něco nepovede, že zapomene text, že upustí rekvizitu. Zapomněl, kým je doopravdy, zapomněl, že v sále jsou nějací diváci, prostě viděl tu hranatou obludu před sebou, a jediným přáním bylo, aby dostala co proto.„Mám sraz s týmem na squashi, vy tam prý nebudete. To bude asi jen nedopatření,“jízlivě jí odvětil, otočil se do hlediště a polohlasem si ulevil: „Teď ti jde prdel ke dnu, co?!“ „Prosím?“ zeptala se nechápavě. „No, nedopatření, že vám o tom nikdo neřekl,“ a přišlápl jí šaty – div, že se nepřerazila, když se od něj znechuceně odvracela. Pak zapomněl taky čas. Nevěděl, jak dlouho trval druhý akt, či jak dlouho trvat měl. Chodil tam a sem, jak mu naznačovali, ale spíše jak cítil, a dělal... Prostě dělal, co se zrovna naskytlo...

Když ten mumraj skončil, cítil se vyšťavený jak houbička na nádobí. Jindá mu děkovačka vrátila spotřebovanou energii, ale dnes seděl v šatně a stěží popadal dech. Jen stěží vnímal režiséra, který během představení plnil funkci osvětlovače a zvukaře, a teď za nimi přišel, aby hodnotil. „Občas to padalo, ale na premiéru dobrý. Myslím, že diváci šli s váma většinu času. Monology na konci se mi líbily, obzvlášť Sandra s Ondřejem v té části chci mít zase rovnou páteř, to mě bavilo,“ znělo jakoby zpovzdálí. Byl unavený a překvapený. Nikdy nevěděl, jak hrát – nestudoval to, teoreticky se tím nezabýval – ale teď ho přemohl pocit, že nevěděl, jak žít. Teprve dnes něco secvaklo, propojilo se, a zafungovalo. Realita se mu ukázala – potvora jedna – skrze divadelní hru...

Ráno v kanceláři neneslo ani známku něčeho neobvyklého. Proběhlo rutinně a v poklidu, až téměř zapochyboval o pocitu z předešlého večera. Teprve když před druhou hodinou odpoledne zazvonil telefon a na displeji se objevilo interní číslo, zpozorněl. Šéf ho volal k sobě.

Vstoupil, a byl vyzván, aby zavřel a posadil se. Na konferenčním stolku ležel jeden list papíru - Dohoda o rozvázání pracovního poměru.

„Co je to?” vzhlédl Ondřej.

„Čtyři platy odstupné – víc než obvykle, nemáš si na co stěžovat,” odvětil František.

„Říkal jsem snad, že chci skončit?”

„O tom se s tebou nebudu bavit. Nezaměstnávám lidi, které nechci. Prostě to podepiš.“ Vstal a podal mu propisku. „Za dvě hodiny ti nebude fungovat přístup do počítače, takže si zazálohuj svoje dokumenty. Dnes odpoledne jsi tu naposledy.”

Ondřej se zadíval ostře na svého šéfa, ale neřekl nic. On se rovněž nebude držet v zaměstnání, kde ho nechtějí, takže nebylo oč se přít. Přečetl si podmínky dohody, a pak papír dole podepsal. Ještě než vstal od konferenčního stolku, v mysli mu vytanul přijímací pohovor s Františkem před pěti lety. Zeptal se ho, jakých svých vlastností si cení, a on odvětil: „Myslím, že jsem loajální.” „Loajální k firmě nebo k lidem v ní?” opáčil šéf, a pokračoval: „Kdybych odcházel založit novou společnost a nabídl ti, abys šel se mnou, co bys udělal?” Ondřeje ta otázka tenkrát vyvedla z míry a neodpověděl. Dnes ho ten stejný člověk bez vyřčeného důvodu vyhazuje. Zvedl se a nabídl ruku se slovem: „Díky.“ Šéf se ale otočil, udělal pár kroků, a usedl zpátky za svůj stůl.

„Díky za ty roky. Naučil jsi mě, jak funguje korporát,” pokračoval Ondřej, když se pohledy obou mužů znovu střetly. Pak se jal k odchodu.

„Byl jsem včera na tom představení,“ třesklo za jeho zády. „Myslíš, že jsme tady všichni idioti?”

Ondřej se zastavil, a pootočil ramena a hlavu.

„Bylo to příliš opravdové na to, aby šlo o nějaký ochotnický špás. Máš, co jsi chtěl.”

Ondřej nevěděl, že tam František včera byl, a docela ho to překvapilo. Snažil se utřídit si myšlenky a začal: „Nemyslím, že jsi idiot...,“ ale nadřízený ho okamžitě utnul.

„Normální lidé mají strach. Bez strachu to v pojišťovně nejde, ty herče.“

Přes jízlivý závěr konečně zazněl důvod vyhazovu. Myšlenka se zhmotnila ve světě jako nová figurína ve vitríně butiku, a Ondřej věděl, že už může jít. Strachu přihrávat nebude, snad už nikdy. Bývalému šéfovi na rozloučenou dodal: „Tak se tu měj, vole!“ poslední slovo zdůraznil, a pak se nahlas rozesmál.

Když v dobrém rozmaru vyšel ze dveří, lidé v kanceláři jen nechápavě vzhlédli od počítačů.

Autor: Karel Kapek | neděle 10.4.2016 14:09 | karma článku: 12.84 | přečteno: 486x

Další články blogera

Karel Kapek

Sonet naslepo

Potkal jsem ji jednou, jen jedinkrát - na druhou schůzku nepřišla. Neznám ani její příjmení. Vím jen, že žije v Kodani. Napsal jsem jí tedy do láhve, a tu rozbil o navigaci na Přemyslově nábřeží. Ať už se voda postará..

21.5.2017 v 22:47 | Karma článku: 5.66 | Přečteno: 120 | Diskuse

Karel Kapek

Epitaf Františkovi

Já ho znal. Byl o rok starší, byl ze stejného města. V osmé třídě jsme horko těžko poskládali tým na fotbalový turnaj, který pořádala jeho škola.

24.4.2017 v 9:26 | Karma článku: 25.61 | Přečteno: 2387 | Diskuse

Karel Kapek

Muž, který už nečetl

Honosná barokní klenba, po stranách sloupy s těly vlnitými jako rohy Derbyho antilopy, podpírající falešné patro s mosazným brlením, a pod nohama mramor, přesný a těžký. Knihovna.

26.3.2017 v 10:25 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 380 | Diskuse

Karel Kapek

Pro jednu vlaštovku

Někdy prostě víte, že to co píšete, stejně skončí v šuplíku, zaházené prachem a dalšími dopisy od podobných naivků. Ale nedá vám to.

8.3.2017 v 12:31 | Karma článku: 9.98 | Přečteno: 221 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Bohdan Koverdynský

Americký sen (95)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. O koních, můrách a příjezdu mladých pracovníků. Vancouver, duben 2001.

22.5.2017 v 20:45 | Karma článku: 5.20 | Přečteno: 87 | Diskuse

Dita Jarošová

Hltám čas nalačno...

Haiku jakési: Čas mne i vás obklopuje naše země řepce vzkvétá. vypusťme Krakena vstříc žlutému nebezpečí!

22.5.2017 v 14:09 | Karma článku: 5.48 | Přečteno: 143 | Diskuse

Jiří Růžička

Strach na kolejích aneb Jak přelstít voliče a vyhrát volby (14/21)

Únosci vlaku ztratili papír s šéfovými požadavky, a tak musejí improvizovat. Jindru napadlo žádat, aby se k němu vrátila jeho dávná láska Martička. Do příběhu o zločinu, lásce a posedlosti mocí se chystají zasáhnout politici.

22.5.2017 v 13:36 | Karma článku: 4.96 | Přečteno: 270 | Diskuse

Šárka Medková

Lapálie s Drtikolem

Motto pro dnešek: chceš-li býti středem pozornosti, měj u sebe nějaké hyper dítě. Nebo extází nadopovanou zebru. Obojí ti zaručí nevídanou popularitu.

22.5.2017 v 8:30 | Karma článku: 16.32 | Přečteno: 501 | Diskuse

Karel Kapek

Sonet naslepo

Potkal jsem ji jednou, jen jedinkrát - na druhou schůzku nepřišla. Neznám ani její příjmení. Vím jen, že žije v Kodani. Napsal jsem jí tedy do láhve, a tu rozbil o navigaci na Přemyslově nábřeží. Ať už se voda postará..

21.5.2017 v 22:47 | Karma článku: 5.66 | Přečteno: 120 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 15.88 Průměrná čtenost 478

Příběhy lásky, nenávisti a odpuštění.   

karelkapek69(zavináč)gmail.com

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.